GAJDY.cz - Kudy gajdoš gajdy vláčí


Přeskočit na navigaci

Kudy gajdoš gajdy vláčí

Autor: Pavel Popelka | Vyšlo: 13.10.2003 | Rubrika: CD a knihy

Poslední zastávka autobusu vyjíždějícího z Liptovského Mikuláše a mířícího o vánocích roku 1997 na Sicílii byla v Záhorské Bystrici u Bratislavy u řidiče autobusu. Zde jsme naložili cimbál, řidičovy rodiče a jeho ženu cimbalistku, vlčáka Dina a černou kokršpanělku. Čtyři tisíce kilometrů dlouhá vánoční výprava na Sicílii, jejíž nejpodstatnější součástí bylo osm gajdošů a jedna gajdoška, započala.

Nejhorší z cestování jsou noci v autobusu, zvlášť pro gajdoše starší, kteří již v krkolomných spacích pozicích dlouho nevydrží. A jako naschvál jsou noci o vánocích delší než ty letní. Příliš příjemné v autobuse nejsou ani hodiny denní, ale ty si již gajdoši prokládají předváděním svých gajd a kořalky, obojí různé provenience i kvality.

Gajdy, na které hrávají slovenští kolegové, většinou vyrábí Tibor Koblíček z Turičiek. V autobuse se však našly i gajdy goralské provenience od Jana Ference a dvoje gajdy od Bratislaváka Rosti Trnovce. Ty, na které hraje Drobček, jak říkáme bezmála dvoumetrovému Jaroslavu Hrnčiarovi, mají, nevím jakou náhodou, podobu tváře Vladimíra Mečiara a já jim proto přezdívám mečiarovky, druhé autor postavil podle gajd goralských. Rosťa Trnovec je všeuměl, kromě gajd vyrábí i jiné svérázné hudební nástroje. Pro svou přítelkyni Janku vyrobil ozembuch. Janku však ozembuch vyrobený z habru nepotěšil, Janka z něho dostala hned první den "svalovicu". Někteří gajdoši zlomyslně tvrdili, že to bylo proto, že ozembuch vážil víc než Janka.

Rosťa Trnovec při výrobě gajd experimentuje, pískory gajd už vyrábí nikoliv z bezu, který podle prastaré gajdošské pověry neměl nikdy slyšet kohoutí kokrhání, nýbrž z někdejších korunových umělohmotných průpisek, které s obtížemi shání po všech zapadlých slovenských i českých papírnictvích. Gajdy s pískory z průpisek jsou prý spolehlivější než nástroje někdejší, jenom se obávám, aby se umělohmotné průpisky nepřestaly vyrábět, ohrozilo by to slovenské gajdošství. Naštěstí, z tradice úporně dodržuje alespoň to, že měchy gajd vyrábí z kůže koz, jejichž nářek musí být do zvuku gajd zakletý.

Gajdy si sám vyrobil i Luboš Panák, osmnáctiletý student elektrotechnické fakulty. Kůzle dochovali sousedi, trubice toufaroval na soustruhu u strýce, s cínováním vypomohl otec.

Není jednoduché na slovenské gajdy hrát, ale ještě složitější je naladit je a udržet je v provozu. Do gajd se totiž fouká a tak jejich kůže po dlouhém hraní zvlhne, v noci se pak musí sušit a ráno zase rozehrávat. Ale protože gajdy zas tak moc nevoní a gajdošovi po celodenním hraní hučí v hlavě jak ve včelíně, to rozehrávání se děje opatrně, pomaloučku, gajdoš se musí nejprve vzkřísit kalíškem páleného, kterým někteří gajdoši prolévají i samotné gajdy, aby jejich pach nebyl tak ukrutný.

Já a sedmnáctiletá Bohdanka Štanclová, kterou jsem vydával za svou adoptivní dceru, abych ji co nejvíce chránil před milostným dobýváním ze strany neúnavných Italů, jsme gajdy prolévat nemuseli, protože hrajeme na gajdy od Pavla Čípa ze Zubří, které mají "dymák" a tak se do nich nefouká.

Co gajdoš, to osobnost. Jedním z nejosobitějších je Andrej Budislav Jobus, třicetiletý gajdoš z Vrbového u Piešťan. Hrával nejprve v rockové kapele Karpatské chrbáty na bicí. Protože z hudby částečně ohluchl, na rock zanevřel. Na festivalu v Detve si koupil šestidírkovou píšťalku a vzápětí gajdy od Tibora Koblíčka, jejichž kouzlu zcela propadl, i když, jak tvrdí, slovo folklor mu nic neříká. Pochvaluje si svou profesi topiče, protože si může v práci přečíst knížku, vystrouhat píšťalku či hrát na gajdy. I když bydlí ve Vrbovém v paneláku, je totální lokálpatriot. Je hrdý na své rodáky - fotbalistu Jožu Adamce, který dal Brazílii v jediném utkání tři branky, a zejména na zemana Mórica Samuela Beňovského, který se stal na Madagaskaru králem než ho, tuším, snědli.

Andrej Budislav Jóbus je pábitel. Na zájezdu na Sicílii našel obrovskou spojitost mezi italštinou a nářečím ve Vrbovém, a to ve zdvojeném "l" (ll). Podobně jako je v italštině bella, bellisima, je ve Vrbovém "myllo" (mýdlo), "umyvallo" (umývadlo), "villy" (vidle). Uvědomiv si tuto spojitost, nebylo již pro něho žádným problémem domluvit se s každým Italem, nemaje jinak jazykového základu italštiny ani jiného světového jazyka. Konverzaci se Siciliánkami začínal větou: "Pallo myllo vella umyvalla" (spadlo mýdlo vedle umývadla).

Osobností se během turné stala i má schovanka Bohdanka. Když se nás v jednom sicilském baru ptali, co si dáme k pití, já jsem si poručil "kafé picolo", Bohdanka "grapu" - místní pálenku. Bar složený výlučně z chlapů jen zahučel. Podruhé zahučel, když Bohdanka grapu vypila na ex. "Ještě jednu," poručila si Bohdanka a bar zahučel potřetí.

Slovensko-moravský gajdošský tým, doplněný houslisty Zuzankou Ondrejkovou z Liptovských Sliačů a Vaškem Málkem ze Strání, byl povolán k posílení italských vánočních tradic, neboť na Sicílii se věří, že gajdoši přinášejí lidem do jejich sídel štěstí.

Zážitky, které při tomto aktivním zapojení do italských vánočních tradic získáte, vám určitě neposkytne sebelepší cestovní kancelář. Hraje se totiž nejen ve školách, v kostelích, v barech, na náměstích a v úzkých uličkách měst, ale často jste vybídnuti, abyste vstoupili i do domácností. Poznal jsem tak například, co peče a vaří velkorodina na ostrově Ustica, jak se peče "pane" (italský chleba) a "pizza" v domácích pecích, jak vypadá interiér bohaté, ctihodné sicilské rodiny či kamenný dům starce v Pavoli, který nám od srdce nabídl to jediné, co měl a mohl nabídnout, své domácí víno. Své kouzlo měl podvečer v uličce, v níž ženy v měděných ohřívadlech rozdmýchávaly řeřavé dřevěné uhlí, aby se kolem nich potom celá rodina sesedla. Nedá se zapomenout na ostrov Ustica, kde mne jedna z žen pozvala, abych zahrál jejímu dítěti mrzáčkovi, a já při legendě o zázračném uzdravení kovářovy dcery plakal. Jednou má koleda rozplakala i Ukrajinku, pomocnici v domácnosti v městečku Calimero, kterou dojalo, že jsme jí zpíváním prokázali stejnou poctu jako nejbohatším ve vesnici, a k tomu ještě ve srozumitelném jazyku.

Krásné pak byly koncerty v kostelích, kde chrámový prostor nechal osobitý hlas gajd náležitě vyznít. Ale s jejich podobou byly v některých kostelích potíže. U slovenských gajd farářům vadil jejich démonický vzhled, hlava slovenských gajd má občas podobu kozla či čerta, Drobčekovy gajdy mají podobu hlavy Mečiara a tak je nejednou mí slovenští kamarádi museli obvazovat šátky, a to pak ty gajdy vypadaly jako kdyby je hlava bolela.

Štědrý den i Hod boží vánoční má na Sicílii zcela jinou atmosféru než naše vánoce. Zatímco u nás jsou to svátky víceméně intimní, slavené v úzkém rodinném kruhu, Italové je slaví halasněji. Odpoledne a večer na Štědrý den a pak i následující den vycházejí do ulic. Muži postávají na náměstích, mládež buď korzuje anebo se projíždí na skútrech či v autech, takže hlavní ulice jsou plné pohybu, vřavy a šumu. Hod boží vánoční je vedle Velikonoc největším církevním svátkem, a tak jsou plné i kostely a všichni si oblékají své nejparádnější šaty. Velmi rozvinutou tradicí je stavět betlémy, a ty se staví nejen v kostelích, ale i v každé škole, na náměstích měst, městeček i návsích vesnic a nezřídka i před jednotlivými domy. Viděl jsem betlémy malé, stolové, i betlémy rozměrné, stavěné v interiérech velkých sálů s aranžováním nebeské oblohy, betlémy umístěné v kulisách starých domů a chlévů a v sicilském San Giorgio jsem poprvé spatřil na otevřeném zahradním prostranství velké dřevěné hradby betlémského města, před jejichž kulisami na malém umělém jezírku předvádělo kolem padesáti kostýmovaných lidí živou scénu z Nového zákona - Ježíš s apoštoly loví na jezeře ryby.

Slavit vánoční svátky tak, že přinášíte jiným vánoční náladu a štěstí, je jistě poctou a výsadou. U gajdošů jde o poctu téměř erbovní, neboť postavička gajdoše chybí v málokterém betlémě, a to nejen v Čechách, na Moravě, Slovensku, Itálii, ale i kdekoliv v Evropě. I proto slovenští a moravští gajdoši hráli u betlémů na Sicílii a já jako gajdoš jsem z toho měl potěšení.

vánoce 1997

Ukázka z knihy Pavla Popelky "Cestopisy, místopisy, povahopisy (Putování životem aneb Smrt se rozcvičuje)".

Export článku:

Reklama:

Komentáře k článku:

Dosud nebyly přidány žádné komentáře k článku.

Přidat komentář:


Zasílat upozornění na nové komentáře k článku:

Kolik je dvakrát tři?:

Pár poznámek k psaní:

  • Pište prosím slušně a k věci.
  • Používejte háčky a čárky (pokud můžete).
  • Nový odstavec vytvoříte stisknutím tlačítka Enter.
  • Pokud reagujete na jiný komentář, uveďte na začátku jméno, na jehož komentář reagujete, např. pro Jirku:.
  • Nepoužívejte HTML značky. Pokud je použijete, nebudou akceptovány.
  • Odkazy se automaticky vytvoří z každé adresy začínající na http://.
  • Jméno, Váš e-mail a text komentáře je nutné vyplnit.

Další články v rubrice:


Přeskočit hlavní navigaci
Menu


Hledej na GAJDY.cz

Doporučujeme

Pavel Číp a synové - Výroba a opravy hudebních nástrojů

Odjinud

České lidové písně
Folklornet.com


E-mail servis

Pokud máte zájem o zasílání upozornění na nový článek z GAJDY.cz, vyplňte Váš e-mail a přihlašte se.

Doporučte nás!

Hledáme redaktory

Máte zájem přispívat na naše stránky? Chybí zde odkaz na vaše stránky? Neváhejte a napište nám! Na veškeré dotazy a připomínky Vám rádi odpovíme.


Šíření obsahu tohoto serveru nebo jeho části je bez souhlasu redakce zakázáno.
© 2002-2018 gajdy.cz - všechna práva vyhrazena. Kontakt: info@gajdy.cz
GAJDY.cz jsou provozovány občanským sdružením Gajdošské sdružení Pálava.
Naše stránky navštívilo již čtenářů. Tyto stránky jsou hostovány na serverech společnosti CESKYHOSTING.cz
Textová verze  | Grafická verze | RSS články | RSS aktuality