GAJDY.cz - Kolem Váhu s krasohledem, kolem Dunaje už bez něj


Přeskočit na navigaci

Kolem Váhu s krasohledem, kolem Dunaje už bez něj

Autor: Pavel Popelka | Vyšlo: 30.1.2007 | Rubrika: CD a knihy

Ukázka z knihy Pavla Popelky „Cestopády“

„Každý by měl vzít s sebú neco pozitivního. Já sem pre všeckých ukradéu igelit," rozeslal Tonda dva dny před odjezdem esemesku všem účastníkům zájezdu, který pojmenoval Z karpatské Velké Javoriny do komárenské doliny. V týdeníku Dobrý den s kurýrem navíc vysvětlil, že původně plánovaný zájezd do Santiaga de Compostela, abychom se vyzpovídali ze svých hříchů, musíme změnit, protože se urodilo moc medúz. Ale ještě týden předtím vyhrožoval, že nepojede, protože havaroval u svatého Antoníčka. - „Svatý Antoníček má pomáhat a ne ubližovat," napsal jsem mu esemesku a Tonda se uzdravil. To všechno učinil v předstihu; když už ale má být na místě srazu, dostávám od něho následující zprávu:

„Bratre, v žádném prípadě to nestihnu - byt v 11.00 hod. u Kamenné búdy. Dodělávám anketu dobro a zlo."

„Tondo, ty si to zlo."

„Já nemožem byt zlo, ked nestíhám život. Co je potem nefachčenko Kočárek?"

Tonda to opravdu nestihl. Přijel na místo srazu až o půl druhé odpoledne a to i s podnikatelem Lubošem Zelingerem, zedníkem Jarinem Slovákem a nezaměstnaným Kočárkem. Kočárkovi už ale chybělo po prvním pádu půl sedla a měl rozbité koleno. Jinak ale vypadal jak najatý reklamní sloup. Na sobě měl modré tričko Opel, ledvinku Marlboro, na hlavě přilbu značky Gladiátor a opíral se o kolo Ocelot.

„Hoši, abychom se vyhnuli případným kontrolám, jedeme kolem Sviňárského potoka. Nakonec našim studijním posláním je sledovat jeho vody až na místo, kde se v Dunaji setkává s vodou své sestry Veličky," vytyčuji trasu, která by nás mohla uchránit od policejních regresů, neboť střízlivý na startu už prokazatelně není nikdo.

„Jaké máte pozitivní dárky, já mám prak a krasohled?" vítá nás v hospodě ve Květné Petr Hajn, poslední účastník naší výpravy.

Pozitivní dárky jsou různorodé. Zelinger s Jarinem nakoupili škvarky, slaninu, bůček a klobásky od řezníka Lajzy, Kočárek přinesl patero párů ponožek, já mapy Podunají a Pováží. Tonda svůj pozitivní dar - odcizený igelit - nepřinesl, prý byl moc těžký, a proto ho nechal doma.

„Hoši, kupuje sa na Horňácku něco?" dobírám si Tondu pro jeho pozitivní dar.

„Na co? Púchovjané v Kordárně ve Velkéj ukradli aj vrátného Veselého - dyž jím scel neco kontrólovat na korbě. A pustili ho až v Blatnici pod svatým Antonínkem," prozradil Kočárek, ze kterého chtěl kdysi jeho bývalý tchán udělat v Kordárně náměstka.

Je potřeba projít kontrolou na hranicích. Kdyby nám dali fouknout, neprojde žádný. Ale opilí mají většinou štěstí. Až na Kočárka. V Moravském Lieskovém znovu havaruje.

„Tys ňa žduchnúu," vyčítá Petrovi.

„Jarine, jak sem tě mohl žduchnout, když sem jel před tebou?"

„Tys ňa žduchnúu zadním kouem," mele si Jarin nadále svou a my posíláme zprávu na českou stranu: „Na 15. km jsme již spotřebovali polovinu zdravotnického materiálu, Kočárek má odřenou holeň a koleno."

V Novém Mestě se vydáváme po levém břehu Váhu. Kočárek po pravém.

Jakoby to bylo málo, uhýbá ještě někam do kukuřice.

„Jaké drndy preferují Horňáci?" rozebírá s námi pohled na ženské pohlaví režisér Hajn, když na jednom z přejezdů přes Biskupický kanál již více než hodinu čekáme na ztraceného Kočárka.

„Má to byt chupaté a furt po ruce a neměuo by sa to túlat jak Kočárek," zamýšlí se nad drndami zástupce Horňáků, jehož ponechávám v anonymitě.

„Hoši, vy jste zpátečníci, současný trend už je jiný," vrací se k drndám Hajn.

„Podivaj sa, holobyt je porád len holobyt, Horňáci odjakživa rádi spávali na baranicách," hájí horňácké stanovisko jejich mluvčí a od drnd se přechází ke ztracenému Kočárkovi.

„Já mám o něho strach," vyjadřuje obavy o Kočárkův osud Tonda.

„Tož ale nájdi ho ve stodole," smiřuje se s jeho ztrátou Jarin.

„V jaké stodole?" nechápe Hajn.

„Já sem sceu réct, že ho už nikedy nenájdeme," vysvětluje Jarin a my se dopracováváme k poznání, že si po svém upravil přísloví „Najdi jehlu v kupce sena."

„Ano, najdi Kočárka v seně ve stodole," potvrzuje náš úsudek Jarin.

„Hoši, já ho zkusím najít krasohledem," nabídl se Hajn.

A světe div se, Kočárek se zanedlouho na svém kole značky Ocelot přiřítil. Oškubaný, odraný, vyděšený, ale očividně šťastný, že nás našel. A to se stalo u Kríža nad Váhom. Nato jsme se již společně vydali přes Potvorice do Brunovic, kde jsme chtěli původně najít hospodu, ale jak jsme viděli věže jakéhosi zámku, vydali se za ním, ale cesta nás zavedla komusi do dvora.

„Kolej máte roků, sedmdesát šest?" vybafl Tonda na domácího.

„Sedemdesiat päť. Ako ste to uhádel?"

„Nemáte vrásky."

A my vedle toho, že jsme se dověděli, kolik má domácí roků, získali též informaci o tom, že ošklivá rozestavěná hala v sousedství, na jejíchž železných krokvích teď posedávají pávi, měla být původně saunou, kterou nedostavěla únia žen. Tonda pak zkoušel zvonit i na vrata zámku, ale jeho počínání jsme poté, co jsme přečetli na dveřích nápis Sídlo slovenskej bezpečnostnej služby , vyhodnotili jako nebezpečné.

Stejně nebezpečné ovšem byly jeho řeči, kdy se vychvaloval, že má rád Slotu a pět roků ho zve i na Horňácké slavnosti, protože jim jednou i s Martinem Hrbáčem zaplatil honorár.

Ten den jsme se dostali jen do Hornej Stredy a jak už to bývá - při slovenské borovičce a horňáckém „burbunu", jak říká Jarin vypálené kořalce z kukuřice, jsme probírali i politiku. Moderátorem, jenž kladl otázky, byl nezaměstnaný Kočárek. V souboji podobném, jaký vedou Paroubek s Topolánkem. Jenom je tentokrát na chvíli nahradili Tonda a Jarin.

„Si pro to, aby tu byua americká zákuadňa?" položil záludnou otázku Kočárek Tondovi.

„Ano, protože je to jistota. Dyž tady byli Rusé, také tady byua jistota."

„A jak bys postupovau proti nezaměstnanosti?"

„Nezaměstnanosť mosí byt!"

„A proč?"

„Protože co ty ludé majú děuat? Ale do práce jích nesmíš nutit."

„To né, to né, to by byl terorismus," souhlasí s Tondou nezaměstnaný Kočárek.

„A co ty, Jarine?" obrací se se stejnou otázkou o nezaměstnanosti na druhého svého kamaráda.

„Já bych poděkovau demokracii, že nám za to dávajú peníze, jelikož komunisté nás za to zavírali. Ale tebja, Kočárku, bych nechal zavrít, pretože jako zaměstnaný moderátor bereš podporu v nezaměstnanosti neoprávněně."

„Dobre, já bych to brau, pretože bych dostau najesť a dnes v noci by na mňa nepršauo," nenechal se zaskočit Jarinovým vyhrožováním Kočárek a pokračoval v kladení otázek.

„A co očekáváš od svéj funkce?"

„Toto," nadzvedl se Jarin a vypustil pšouk.

Ale to nám už číšnice přinesla pátou borovičku a třetí pivo a my se dostávali do varu.

„Jarine, ukaž nám, co máš v batohu!"

A on, podobně jako na výpravě minulé, vytahoval i tentokráte věci nevídané.

„Podívajte, všecko, co je potreba - kraťasy čérné, pretože bíué už mám špinavé - holící strojek Philips, kerý by stáu pět tisíc korun, ale já sem ho ukradéu v Karfúru - propagační leták Horňáckých slavností - štyrista korun českých - dvacet korun suovenských - exekuční výměr na dvaadvacet tisíc - průkaz Pásáka, tak ňa jedna panička oceniua za sexuální výkonnosť - občanský průkaz - šproty - ryby v tomatě - páska na utahnutí dečeho - mastička na kolena od paní doktorky šáchovéj - zapalovač, kebych sceu udělat oheň - špagát. - Ty patróny nerozsypte, je jích dvaaadvacet! - A ešče mám brýle a štamprlu a foťák. Film do něho sem kúpiu od Michaloviča a už ho mám šest roků až do včilejšky, abych vás mohéu vyfotit. - A tot mám průkaz člena U cigánského stolu, to je organizace v hospodě ve Velkéj, a pozitivní dárek pro vás - ponožky."

„Všeckému, co máš, rozumím, akorát nevím na co máš ten špagát?" chválí obsah batohu Jarin.

„Na oběšení," vysvětluje Kočárek.

„Volové, vždycky musíte mít s sebou špagát. Když vás to napadne, musíte to udělat. Nebo potkáte nějakého blba a ten vám to rozmluví," podporuje význam špagátu režisér Hajn.

„Pravda zvítězí! Buázníš?" oceňuje předvedenou prezentaci Tonda podle nápisu na našich propagačních tričkách.

„Slečno, vy ste mrštná jak pstruh," pochválil kdosi šenkýřku za poslední přinesené borovičky, které čím dál více osmělovaly k tomu, aby se poslaly žhavé esemesky na dobrou noc.

„Hoši, nevím, jak vyjádrit, že tú svoju mám rád takovú, jaká je?" zaznělo do ukládání našich těl na betonovou podlahu přístřešku hospody.

„Napiš ji, že miluješ její tělo i rozpaky," dostalo se kamarádovi rady a kamarád pochodil.

A jiný zase nepochodil a pro zbytek výpravy si už nadále mohl dopisovat jen s mobilním operátorem.

V kolik hodin jsme šli tu jedinou deštivou noc spát, na to si už moc nevzpomínám, vzpomínám si jenom, že moderátor večera Kočárek se uložil na maličkou koupelnovou předložku vedle jeho vypůjčeného Ocelotu s kovovým sedlem a že vypadal jak pumpa v zimě, protože oblečený do prošívané bundy se ještě nasoukal do spacáku. A jak se ukázalo později, byla to jeho poslední noc s námi, stejně jako společné poslední bylo i nastávající ráno, kdy nám šel za svých zbylých dvacet slovenských korun koupit rohlíky, jichž bylo přesně dvacet, protože rohlík na Slovensku stojí korunu.

 

Ráno bylo milosrdné, protože nás přístřešek, kde jsme polehávali až do deváté hodiny, halilo až do našeho odjezdu do mlhy.

„Co tu děuá ten kameň?" zírá Tonda na balvan u svého břicha.

„To je ten tvůj ledvinový, v noci z tebja vystúpiu," dočkává se vysvětlení od Kočárka, ale že mu ho tam dal on sám, když se vracel z nákupu rohlíků, mu už neprozradil.

„Petře, vyber trasu!" žádáme po režisérovi a on, podívaje se nejprve do dáli krasohledem, vybírá tu po pravé straně Váhu, kde po polní cestě pod nádhernými olšemi přijíždíme až ke štěrkovišti, kde poprvé na naší cestě můžeme okusit i koupel.

„Hoši, uvědomujete si, že se cákáte i ve vodě ze Sviňárského potoka?" dmu se hrdostí z očistné mikve v kamenitém Váhu.

„Ingliš?" ptá se Kočárek černého chlapa v lázeňském městě Piešťany.

„Nie."

„Kuvajt?"

„Choď do riti, já som Slovák," dopátral se Kočárek, hýřící touhou po seznamování, státní příslušnosti jednoho zdejšího Cikána.

„Utrhl jsem řetaz, musím zajet do servisu," přichází za námi Petr.

„Vezni i Kočárka a kup mu sedlo, ještě tady sbalí nějakou muslimku," nabízíme mu kamaráda.

„Já si pripadám jak v tem seriálu," přijíždí s novým sedlem Kočárek.

„A v kerém?"

„Velké sedlo."

„Podívejte se do krasohledu!" nabídl Hajn při haluškách číšnici a pak rozhodl: „Musíme ochutnat vodu z teplé studánky!" - a vybral cestu kolem Sĺňavy na Jalšové.

„Poďte sem! Drevo máte staré a voda sa nedá pit, navíc je tu bordel," laje Tonda u studánky v Jalšové místní rodině

„Tondo, novinář nesmí být agresivní, i když je ze Slovácka a vůbec, když chceš s někým mluvit, musíš jít sám za ním," udělujeme mu rady.

„Poďte sem! Prosím vás, jak je starý ten váš kostel? Vy ste katolík nebo evangelík?" volá Tonda na procházejícího muže na dvoře hospody v Koplotovcích.

„Tondo, to už bylo lepší, ale měl jsi za tým pánem jít sám," chválíme jej za vylepšení techniky rozhovoru.

„To sem teda nemohéu, suším si trenýrky," ohrazuje se Tonda, který má trenýrky na půl žerdi a klín si zakrývá kotětem.

„Vidíš a to je taky nespolečenské, rozhovor se nemá dělat bez gatí," dostává se mu napomenutí.

„A cesta se nemá plánovat bez krasohledu," podotýká k tomu Hajn a vede nás po hrázi směrem na Hlohovec.

Byť je to cesta na výhledy pěkná, koleje na hrázi jsou hluboce vyjeté a Kočárek na hrázi padá potřetí. „Co je ten Hajn zač? To je cesta pro drndy. A chupaté," brble si pod vousy a to neví, že Hajnův krasohled nás za Hlohovcem povede po písčitých cestičkách ve vysokých kopřivách.

A to už byla pro Kočárka cesta zcela nesjízdná, zvláště když se před ním objevila zcela nečekaná zatáčka.

„Hajne, ten svůj krasohled si strč do riti, já už dál idu enom pěšky," nemůže se zvednout z kopřiv, ačkoliv mu režisér pomáhá.

Co Kočárek slíbil, to i udělal. A zatímco my obdivovali krásu meandrujícího Váhu a staleté olše v zapadajícím slunci, on šel a šel, až potkal rybáře, který mu poradil, aby se vydal směrem na Bojničky, tam že nejsou žádné kopřivy. Kočárek zase řekl rybářovi, aby nám vyřídil, že nás počká u první chalupy, a my se tak na radu rybáře vydali do Bojniček také, ale Kočárka jsme u první chalupy nenalezli. Tam jsme střetli pouze informátora, který nám prozradil, že nejlepší vína v Bojničkách má Cicera.

„Víš, že tu kdysi bylo JRD československo-kubánského přátelství?" přichází s novinou Hajn.

„Nevím, ale zapadá do plánu naší cesty," pochvaluji si jeho informaci.

„A jak?"

„No přece, ta voda ze Sviňárského potoka se vlévá do Váhu, Váh do Dunaje, Dunaj do Černého moře, tam se molekuly odpaří a coby dešťové kapky skončí v Zátoce sviní. A to je přece na Kubě. Takže je úplně logické, že po cestě této vody je i JRD československo-kubánského přátelství."

Pan Cicera, který prý má v Bojničkách nejlepší víno, už žádné víno neměl; pan Josef Poljak, který coby Slovák nemá rád Maďarů, ba ani okres Galantu, do kterého administrativně patří, měl vína naopak hojnost - možná proto, že s ním gazdovala jeho žena.

„Nemožete nemět všecky rád, máte rád aspoň Slotu?" započal s domácím tvrdou rozpravu Tonda a my se rozhovor pokoušeli zjemnit lží, že Tonda je magor, že my ho občas bereme z psychiatrické léčebny na výlety, protože je to náš bývalý kamarád, který se zbláznil.

„Povězte mně, pane Poljak, vypadám jako blbec?" bránil se Tonda našim nařčením a pan domácí se jen usmíval.

„Hoši, zazpívajme si, Tondo, začni!" snaží se přehlušit půtky Jarin.

„Dobre, zazpívajme tú o schengenské dohodě," navrhuje Tonda.

„Tondo a kerá je to?"

„No tá - šeh, haj - tady budeš ležat, Židáčku prašivý."

A my pak zpívali nejen o zabitém Židovi, ale i písničky o lásce a kamarádství, a naše rozjitřené přátelství se znovu vrátilo do starých kolejí, takže do hospody uprostřed vesnice jsme již odcházeli svorní, navíc od domácích obdarováni rajčaty a okurkami.

„Pět malých boroviček!" objednává Hajn u šenku pro nás truňk.

„To je už tri roky, čo som to lieval," kroutí hlavou „šenkár" a nemůže najít pokladní kód.

„Kdo by jebal, ked nemusí," přisedá si k našemu stolu člen obecní rady, který předtím už někde na návsi Tondu obdaroval obrovskou cibulí. Slogan, který užil, má prolomit ostych. Vůbec je hodně řečný. „Okurky máte slovenské - zadrbané od hliny," haní nám okurky, které jsme dostali od gazdiny Poljakové.

„Ty ludé tu majú smysl," libuje si ve zdejší hospodské atmosféře Jarin, zvláště když se i zde mluví dialektem.

„Franto, des dal peníze? Muv!

„Sem prepiv."

„Nemuv!"

Zábava vládla v hospodě čím dále rozpustilejší. A z rozpustilosti se provedou i věci, které by se v nerozpustilosti neprovedly, obzvlášť když se v rozpustilosti soutěží. Nevím, kdo přišel na tu absurdní myšlenku, ale najednou jeden z domorodců chtěl soutěžit v soutěži „o najväčšieho ftáka" a jistý si vítězstvím - za prohru slíbil obětovat svou přítelkyni. Utíkejte z boje, když jste k němu vyzváni a navíc na to máte. A tak my proti slovenskému zástupci postavili svého kandidáta. Vítězem měl být ten, kdo od hrany stolu dosáhne až k cibuli a pohne jí.

„Do nútra nebo ven, beháte tu hore dole ako kapustné nože," zaháněl šenkár očumující.

„A prečo kapustné?"

„Lebo ty chvílu nestojá, čo behajú od suseda k susedovi."

Jak to dopadlo? K cibuli nedosáhl ani jeden ze soutěžících, ač člen obecní rady navrhoval, „aby boli prizvané roztleskávačky, ktoré by mohly zvädnutých ftákov povzbudiť".

Ačkoliv rozleskávačky nepřišly, na tleskání v hospodě málem přišlo. To když chtěl Jarin naplácat šenkárovi, který ho osočil, že mu za rundu velkých boroviček nezaplatil.

„šenkárovi na piču, šenkárovi na piču! Zabite ho, okrádá hostů," povzbuzovali Jarina zdejší mládenci, které šenkár již dlouhá léta podvádí.

„Né, zabite si ho vy, to je váš šenkár," přidržel se Jarin rozumu.

„Hoši, podívejte se na svého šenkára krasohledem!" uklidňoval situaci režisér Hajn. Ale oni nechtěli, a tak tu obrovskou cibuli ze soutěže hodil po šenkárovi jeden z místních.

Když jsme se v trestném území na místním hřišti ukládali k spánku, Jarin se nad večerním šampionátem naposledy zamyslel:

„Jestli ho ten otrhanec má najvětšího v dědině, tak je tá dědina suabá."

„Jarine, a proč si spadl z kola?"

„Já sem spadéu, protože sem měu vypité. Ohlédéu sem sa, či jede Vrba, a on nejeu."

„Hoši, všímáte si, jak sa tu tvrdo rečnuje. Jak v Novéj Lhotě," rozebírá ještě ve spacáku zdejší dialekt Jarin a pak vypráví svůj příběh ze života.

„Jedna Hloťáčka ně jedenkrát na muzice dala pusu a povidala: Ný? - A to ně tedy byuo šestadvacet roků. Kedy to byuo?"

„To je těžké vypočítat, když v rovnici jsou dvě neznámé. To je přímo Kočárkova rovnice o několika nám neznámých, které prý má ve vedlejší dědině Vinohrady. Alespoň včera tvrdil, že tam jezdil za nějakýma babama. Pánové, my ho můžeme najít jedině tam," dovozuje jediný možný pobyt našeho ztraceného kamaráda režisér Hajn.

A tak jsme se do vesnice Vinohrady nad Váhom vydali. Přes vesnici Dvorníky. Zastavili jsme u kostela.

„Hoši, dajme si štamprlu, tady je to posvěcené," navádí nás Jarin.

„Dobrý den, paní. Co to tam je?" ukazuje Tonda na monstra v dáli.

„To je na šošovicu."

„Cigáníte, to by tam eščě moseli prodávat párky," vyčítá jí Tonda.

Z Dvorníků do Vinohrad je to pěkně do kopce. Tonda nám po silnici ujíždí, ale na to jsme od něho zvyklí. My se do Vinohrad spouštíme polní cestou. Zastavujeme u kapličky, abychom se posilnili Lajzovou slaninou. Jarin ji pokrajuje vystřelovacím nožem:

„To sem kúpiu od Vietnamca - za devadesátdevět korun. A má aj světuo. Len nevím, co znamená ten ukazatel 1:33."

„Jeden zabitý, třiatřicet zraněných," identifikujeme údaj na noži.

Hajn zase nerozumí nápisu kolem kříže.

„Já som, vy nič," omílá kolem dokola.

„Petře, to musíš ten nápis dočíst v úplnosti, jak se vine kolem celého plůtku," poučujeme režiséra, neboť celý nápis ve skutečnosti je onen novozákonní - Já som vinič a vy ste moje ratolesti.

„To znamená, že ratolesti jsou i Kočárek s Vrbou?"

„Lesti sú boží ratolesti, to nevíme, každopádně víme, že sú údové našého týmu, a mosíme ích nájít," rozhoduje Jarin.

Vrba nám vzápětí pomáhá: „Na Sereď, směr rozličný tovar, minibar Včelka," posílá nám esemesku.

Kočárek však v minibaru nebyl. V minibaru byl jen jeden prázdný stojan od žvýkaček, pár balíčků mouky a cukru, jedny kolečkové a jedny zimní brusle, Vrba a majitel, o kterém jeho soused prohlásil, že je píča. Alespoň tak nám to bylo následně řečeno v sousedním pohostinství Remigo, což je jinak zkratka jména Remeňár Igor.

„Situace je vážná," informuje nás Vrba. „Zachytiu sem stopu, že Kočárek tu byu viděný naposledy včéra večér, ukazovau rozbitú nohu a cigániu, že je herec a má divadelní prázdniny. Já ho idem nechat vyhuásit rozhuasem."

A do poledního času a ožívajícího větru se zanedlouho ozývá hlášení: „Cyklisté z Velké nad Veličkou hladajú svojho kamaráta.V pohostinstvu Remigo čakajú do trinástej hodiny."

S námi ale čeká i publikum, které postupně narůstá. Povídáme si. Vděčnou zdejší postavičkou k vyprávění je teta Margita Cimprýková.

„Tetka, a kolko máte rokov?" ptal se jí úředník při vyřizovaní důchodu.

„Vieš čo, chlapče? Tolko, kolko moja cicina," odpověděla mu teta Cimprýková.

Rozebírá se i nevypočitatelnost počasí a manželského svazku.

„Človek si počasie vybrať nemôže a frajárku môže. A koľko si už vybralo na piču."

Ze schůzky však mají nepochybně užitek i domácí. Pan Bojnanský nám prve odprodal nakládané utopence, opravář šicích strojů teď vnucuje Jarinovi návlek na jeho odrané sedlo.

„Tys děláu na Kubě," ptá se ho Jarin.

„Né, prečo?"

„šaks povidau, žes byu v Havaně."

„Nie, já som povedal že som robil v Avaně, to bolo výrobné družstvo," vysvětluje našemu kolektivu, který je již pomalu „na sytič", jak zde říkají těm, kteří jsou podle české úřední mluvy pod vlivem alkoholu.

„Pojeďme, nebo se zde postupně sejdou všichni místní podomní obchodníci," rozhoduje pokračovat v cestě podnikatel Zelinger.

Ale to už s námi nebyl Hajn s krasohledem, protože odjel do svého studia stříhat film a my tak už byli nuceni spoléhat jenom na své vlastní síly. A ty nám vydržely jen k vodní nádrži Králová, u které jsme na chvíli ulehli k divizně do trávy, a poslouchali ševelení vln a rozjímali, zda Kočárek není třeba utopený.

„Hoši, Kočárek je živý. Dostal sem esemesku, že sedí ve Velké v hospodě," budí nás ze spánku Jarin.

A my vymýšlíme ďábelskou pomstu.

„Děvčata, je tu někde hospoda s dámskou obsluhou?" oslovujeme na návsi v Králové nad Váhom houf děvčat pěkných jak obrázek.

„Tam za rohom, je tam krčmárka blondýnka, bude sa vám naozaj páčiť," navádějí nás obrázky do blízké hospody.

A tam ve Výčapu pod orechom ženská jak kredenc a navíc, nechce s námi spolupracovat.

Ještěže tam byla Diana.

„Tuná Slovenská polícia, je tam pán Jaroslav Kočárek?" volá do hospody ve Velké.

„Potrebujem vaše rodné číslo a číslo občanky."

„A proč?"

„Pretože vaši kamaráti vás ohlásili za nezvestného a my po vás pátrame!"

„Ale já sem měl úraz, Hajn ňa žduchéu z koua a tak sem odjéu k dochtorovi."

„Dobre, ale náklady za pátranie mosítě zaplatiť. Budě to pětadvacettisíc slovenských korún. Predáváme to Českej polícii."

„Mal roztrasený hlas, až mi ho bolo lúto," podává nám zprávu Diana a my se můžeme uřehtat.

„Páni, ako sa vám lúbila krčmárka?" volají na nás škodolibé obrázky při našem odjezdu z této maďarské vsi.

„Výborně, je to náš typ," loučíme se s obcí Králová nad Váhom a v nastávajícím soumraku, jež hýří barvami až marnotratně, projíždíme městem šala, abychom pak kousek za ním ulehli při Váhu do ovocného sadu a z radosti, že Kočárek žije a též ze spokojenosti, jak jsme ho doběhli, začali do noci zpívat. A to písničky milenky, které vytahujeme, jen když nám je dobře.

 

Na levé straně Váhu se coby velký oranžový pomeranč pomalu vynořuje slunce, na nebi na naší straně řeky jsou na své ranní pastvě bílí beránci, až k ruce nám nabízí své červené plody jabloň, opodál se modří švestka, z nedalekého pole voní levandule. Lepší místo k přespání jsme si nemohli vybrat. Nakonec, ani ke zpívání.

„Podle pilulek byua včéra streda," probouzí se k životu Jarin.

„Jarine, nemáš pravdu, středa byla už v pondělí, tedy Horní Streda a do Dunajské jsme ještě nedojeli," mateme ho v přepočítávání pilulek, které má prý na tlak.

„Hoši, kdyby nebylo vody ze straňanského potoka, nikdy byste se sem nedostali," šťourám do svých kamarádů.

„Takže, čím začat?" rozlévá Jarin svůj bourbon.

„Kebyste každý vzaui dva litry, tak sme měui eště aj slihovicu," neguje bourbon Tonda.

Hajn včera ujel, a protože nikdo jiný nemá mapy, ujímám se vedení.

„Každý obejmout jednu z nich!" nutím kamarády přilehnout k čekankám kolem cesty.

„Je to tak dobré, nekazíme záběr?" vyjadřuje obavy Tonda.

„Naopak, vy to zdobíte, vy jste vlastně ozdobou každé možné čekanky."

Kolem modrých květů čekanek se vydáváme do olšin kolem Váhu, ale čekanky se postupně ztrácí a čím dál víc se objevují kopřivy a vlci, až chodníček najednou končí a my se musíme skrze kukuřici a hluboký kopřivový příkop probojovat na silnici.

Po silnici do Vlčan už to jede jako po másle. Chtělo by to polévku, ale ve zdejší polohospodě a poloobchodě dohromady mají jen pivo a borovičku.

„Čtyři piva, čtyři borovičky!" objednává ranní snídani Zelinger a vzpomíná na vojnu v Liptovském Mikuláši.

„Vojáčku, ukaž nám ptáčka!" volávaly na nás ženské z lihovaru a když jsme jim vyhověli, hodily nám přes plot flašku borovičky. „Zpočátku jsem se styděl, ale vyhnout jsem se tomu nemohl, protože tu borovičku ze stráže jsme museli nosit mazákům," povídá o někdejších vojenských zvyklostech.

Konec vzpomínek, jedeme. Přes Neded a Dedinu Mládeže do Kolárova. V lékarně kupujeme repelent proti komárům, v potravinách borovičku.

„Kup nám noviny!" křičíme na Luboše, který coby podnikatel je naším pokladníkem.

„A vietě ich prečítať," dává se s nim do hovoru pokladní, protože noviny zde mají jen maďarské.

„My bysme si vás vzali, abyste nám ich čítali," nabízí jí Luboš.

„Všetko neviem."

„To nevadí, můžete si i vymýšlet."

„Majú tu klobúky za pětašedesát korun," přibíhá s čerstvou novinou Tonda. A oni je kousek dál v průmyslovém zboží opravdu měli a my si je také koupili a z dobrého rozmaru sympatickým prodavačkám v obchodě nechali pozvánku na nastávající Ozvěny Horňácka a pak i trojhlasně zazpívali Jestli já ťa, milá, nedostanu, udělám si na srdénku ranu . Muselo to zapůsobit, když jedna z nich při našem odjezdu vyšla ven s otázkou: „A budete tam v sobotu? Já bych prišla."

Jak tady mohou být s Maďary nějaké problémy, když ty Maďarky jsou tak sladké?

Pyšní a silní jsme přejížděli v Kolárovu Váh. Pyšní a silní jsme ale nebyli dlouho, protože proti nám jedoucím po cyklistické magistrále, po které nikdo nejel, vál protivný vysušující vítr. Nezbývalo než na nejbližším vhodném místě zabočit k řece a trochu se ochladit.

To místo jsme po útrapách našli, bylo nedaleko dědiny Vrbová nad Váhom na mýtince pod starou vrbou s pomníčkem utonulého.

„Vrba, Vrbová, Váh, vážky, všecko kouem nás je tu na v ," pochvaluje si místo našeho odpočinku Tonda Vrba a ustýlá si hned vedle pomníčku s nápisem Zahynul vo vodách Váhu.

„Do vody mosíme ít po jedném a té haluze sa budete držat, aby tu nebylo pomníků víc!" přichází s uřezanou větví Jarin.

Jak jsme se zprvu báli, zanedlouho jsme se osmělili až natolik, že jsme pozorovali, jak se ve větvoví vrb nad vodami Váhu páří vážky.

„Tu sa párí každý kromě nás - škoda že nejsme vážky," pochybuje o smyslu naší mise Tonda.

„Tondo, nezáviď, představ si, že bys to dělal jenom v letu a jen jeden den v roce, třeba jenom o Horňáckých slavnostech," vracíme Tondu do jeho člověčenství.

„To bych nemohéu, to bych sa zpronevěriu jejich poslání, aj ked člověk je hríšný."

„Hríšní ludé, podívajte sa, jak má tá vážka velké oči, jak ten, nemožem si zpomenút..." studuje anatomii vážek Jarin.

„Myslíš hastrman?"

A my vylezli z vody.

A další řádky této studijní cesty k soutoku straňanského Sviňárského potoku a horňácké Veličky už jsem psal Jarinovou tužkou, se kterou získal 115 podpisů pro podzimní komunální volby - za jediný večer v hospodě.

„Jarine, a jaké uděláš změny, dyž ťa zvolá?" ptá se ho jeho spoluobčan Tonda.

„Trebár udělám chodník, de eščě neni," prozrazuje svůj poslanecký záměr Jarin.

Ten den jsme kolem krásných lužních lesů přijeli až do Komárna - k utajenému soutoku Sviňárského potoku a Veličky.

„Ludé, uvědomujete si, že to je teprvé podruhéj, co sme dojeli do cíua a poprvní podla plánu?" vyhodnocuje splněný cíl cesty Jarin a všechny nás objímá.

 

Pokračovat, nebo se vrátit? - honí se nám hlavou večer na fotbalovém hřišti na komárenském ostrově a do usínání nám duní vlaky z maďarské strany Dunaje.

„Dano, čekaj ňa, zitra prijedem, ty volé už nechcú pokračovat," telefonuje Tonda v pozdní noc své ženě.

„Nemá nás nikdo rád, my zas nemáme rádi Horňácké ozvěny, pokračujeme proti proudu Veličky," shodujeme se ráno po čtení nočních esemesek.

„Dano, nečekaj ňa, pokračujeme!" volá Tonda ráno ženě.

„Tondo, ty si ejakulacio prekoks, nemůžeš ráno spoléhat na to, na čemž jsme se večer shodli," kritizujeme jeho překotná rozhodnutí.

A nato jsme jeli po štěrku až do Kližské Nemé, kde neměli nic k jídlu, navíc Jarinovi tam spadl do piva sršeň a jak se v něm topil, tak se opil a pak nemohl nastartovat a motal se jen tak křížem krážem po stole.

Sršně jsme pak napodobili i my, ale k Čičovskému ramenu - z hlediska biotopu nejcennější části Žitného ostrova - jsme nakonec přijeli. Zde naše výzkumná mise slavila největší žeň, neboť jsme zjistili, že zde žije 9 druhů žížal, 6 druhů klíšťat, 3 druhy vší, 8 druhů blech, 20 druhů ovádů a 122 druhů much.

„Radost táborit, ale rači utekajme, abysme tú chráněnú žúžel nerušili," zadíval se Jarin do meandrů ramena.

Od Čičovského ramena nám už cesta ubíhala lépe než k němu, protože štěrkovici vystřídala betonka a tu pak asfaltka a my po ní přijeli až do dědinky Sap, kde jsme vyhledali útulnou rybářskou baštu a objednali si halázslé a pacalpörkölt a měli radost, že po nás pokukuje blonďatá uklizečka, po které jsme pokukovali i my.

„Chlapi, dokukat, jedeme k vodnímu dílu Gabčíkovo!" je zaveleno k další cestě.

„A vypijeme si aj tam? Na tak významném místě ludskej práce by sa měuo," stará se o budoucnost zedník Jarin.

„Tady i tam, pretože tute ludé pijú po práci a místo práce a tam určitě nekerí pili aj pri práci," uklidňujeme jeho budoucnost.

„Co na to tak čumíte, šak to možete vidět aj na Baťově kanálu v Hradišti a vůbec, kdo to tu postavíu, není to zbytečné?" ruší nás v obdivování propustí Tonda.

„No ten soukromník, co se jmenoval Naďmároš," poskytujeme mu škodolibě informaci, odpovídající svým obsahem kvalitě otázky.

„Sambová ritka," hodnotí Alino šenkýřku v Oáze. Oáza je nová stylová hospoda na břehu slepého ramena Dunaje v Bodíkoch, sambovou ritkou oplývá dívka křestním jménem Gabriela, která má otčíma z Moravy a právě teď nám přinesla zubáče na rožni, Alino je podle mého soudu sluhou majitele této hospody za jídlo a bydlení. Ačkoliv má pohnutou minulost, protože byl zavřený a čtrnáct štychů v srdeční krajině, kam ho bodla jeho žena nožem, s námi se okamžitě spřátelil.

„Neuraztě sa, starí kokoti a nebojá sa ležať hore kardanom," komentuje naše přespávání pod širákem a půjčuje nám šlapací člun. Nemůžeme se nasytit - v zacházejícím slunci, uléhajícím do červenočerně žíhané peřiny, potichu projíždíme slepým ramenem, kde na kmen padlého stromu usedá k noclehu osamělá volavka a labuť se chystá vyprávět pohádku svým čtyřem zatím popelavým dětem.

V Oáze vládne jiná idyla. Alino se hádá s kuchařem: - „Poď dáme si do držky, buď padnem já, alebo ty."

„Je to šagňalo - riťolez. Vôbec sú ty mladí volajací drbnutí, nechcú sa biť," svěřuje se nám Alino u piva, zatímco jeho protivník šel chytat sumce.

Nato nám Alino vypráví o Eichmanovi a Wiesenthalovi a jak k nim přišel:

„Políčil som ve sklepe na myši a na lepidlo sa chytili oni. - šéf mi volá, sú tam volajací tchori. - Čo ich svokra bola tchor? Veď to sú mačky."

Každá Alinova věta je ostrá jak břitva a obrazotvornost více než surealistická. Dovídáme, že Eichman je větší než Wiesenthal a ačkoliv mají mužská jména, nejsou to kocouři, ale kočky, které jsou nyní „najebané, coury špinavé z E 55". Teď Eichmana a Wiesenthala láká na plátky sumce, které ukradl kuchařovi z ledničky, a když už je má pohromadě, pouští jim ze svého mobilu Hitlerův hysterický projev. A zatímco Eichmanovi, „couře špinavé", jeho hulákání nevadí, menší Wiesenthal utekl.

„Vždy keď počujú revať Hitlera, Eichman zostaně a Wiesenthal uteče," pochvaluje si Alino a představuje nám i rotvajlera, kterého krmí naší slaninou.

„Ty máš ale pěknú babu," loudí se Tonda Alinovi do přízně, když ten ukazuje fotografie.

„Čo si Tatar? To som já so sumcom," kroutí hlavou Alino a fotografie raději schovává.

„Povectě mi eště mým krsným menom, lebo od vás Moravákov je to naozaj sladké," přichází se s námi rozloučit Gabriela.

„Gábi" - „Gábino" - „Gábinko" - „Gábinečko" - „Neposer sa, ty riť sambová," zní do jejího odchodu pět výkřiků do černé noci a my už zůstáváme jen s Alinem a Eichmanem, „fašounem vyjebaným".

„Len něrobte oheň!" přikazuje nám Alino, když už se pod vyjednaným dřevěným přístřeškem ukládáme ke spánku.

„šak my nemáme ani sirky," snaží se ho zbavit nejistot Jarin.

„Do piči, tuná mátě zapalovač," hází nám Alino prostředek k rozdělání ohně a odchází do své maringotky.

 

Byť Alino mluvil sprostě, oproti mluvě osmi maskáčů v bufetě Na obrátce u Čunova, kolem něhož projížděly na kolečkových bruslích zástupy dlouhonohých dívek, byl obyčejný břídil. - „Pičovala ropucha vyjebaná," slyšíme hodnotit protesty nějaké jejich přítelkyně.

„Je to opravdu škaredé, od včilejšky nebudem mluvit sprostě," dává si veřejný závazek Tonda.

„Tondo, na jedné straně máš pravdu, ale na druhé straně ona mluva je příspěvkem našeho nejbližšího jazykového kmene do mezinárodního lexika. Uvaž, osm výrazů a vyjádříš tím všechno a navíc všeslovanské jebať odvozuje svůj původ až kdesi v staroindoevropském yábhati ," nabouráváme mu jeho závazek.

Do Bratislavy je to z Čunova jenom kousek. Navíc za zadečky korčulujících krasavic se nemyslí na únavu a tak jste v Bratislavě - se svým na chvíli zapomenutým stářím - rychleji než chcete.

„Zeptej se, jestli mají kolektivní slevy," voláme na Zelingera kupujícího jízdenky.

„Co, paní ti nerozuměla?" ptáme se ho vracejícího po delší rozmluvě s pokladní.

„Rozuměla, ale nebyla s ní řeč, prý že jsme na Slovensku. S ní by se domluvili jen ti z toho Čunova," stěžuje si Luboš.

A protože Jarina v hospodě oproti navíc zahnal vrchní z výčepu výtkou „Němáte tu čo robiť" a sousedům vyhrožoval, že je neobslouží, „pretože u stolu ich sedí veľa", my raději přešli do nedaleké restaurace k Číňanům.

Do vlaku jsme nastoupili sytí a spokojení. „Týden jezdíme po Slovensku a ukončíme to pekingskú kačenú," zamýšlí se nad naším finále Zelinger.

„Život přináší samé paradoxy. Nějaký Janúš ze Strání nevypil za svůj život hrneček vody a na hřbitově je pochovaný vedle pumpy," přidávám se k jeho úvahám.

„Česká pasová kontrola," vstupuje k nám do kupé celník v Kútoch.

„Nemám pas u sebja, my sme z Horňácka," odmršťuje ho Tonda.

 

A jak to skončilo? Hajn film nedokončil, Jarin Horňácké slavnosti stihl, Tonda na ně z trucu nešel, kde byl Zelinger, nevím, vím ale, že Kočárek seděl už od středy ve Velké v hospodě a že se tam dostal poté, co přenocoval u jisté Terky ve Vinohradoch, která ho ráno odvezla na nádraží a přispěla mu na jízdenku, protože doma ho mít nemohla, jelikož doma už jednoho nezaměstnaného měla.

A jak jsem dopadl já?

Já jsem o tom napsal.

(srpen 2006)

Export článku:

Reklama:

Komentáře k článku:

Dosud nebyly přidány žádné komentáře k článku.

Přidat komentář:


Zasílat upozornění na nové komentáře k článku:

Kolik je dvakrát tři?:

Pár poznámek k psaní:

  • Pište prosím slušně a k věci.
  • Používejte háčky a čárky (pokud můžete).
  • Nový odstavec vytvoříte stisknutím tlačítka Enter.
  • Pokud reagujete na jiný komentář, uveďte na začátku jméno, na jehož komentář reagujete, např. pro Jirku:.
  • Nepoužívejte HTML značky. Pokud je použijete, nebudou akceptovány.
  • Odkazy se automaticky vytvoří z každé adresy začínající na http://.
  • Jméno, Váš e-mail a text komentáře je nutné vyplnit.

Další články v rubrice:


Přeskočit hlavní navigaci
Menu


Hledej na GAJDY.cz

Doporučujeme

Pavel Číp a synové - Výroba a opravy hudebních nástrojů

Odjinud

České lidové písně
Folklornet.com


E-mail servis

Pokud máte zájem o zasílání upozornění na nový článek z GAJDY.cz, vyplňte Váš e-mail a přihlašte se.

Doporučte nás!

Hledáme redaktory

Máte zájem přispívat na naše stránky? Chybí zde odkaz na vaše stránky? Neváhejte a napište nám! Na veškeré dotazy a připomínky Vám rádi odpovíme.


Šíření obsahu tohoto serveru nebo jeho části je bez souhlasu redakce zakázáno.
© 2002-2018 gajdy.cz - všechna práva vyhrazena. Kontakt: info@gajdy.cz
GAJDY.cz jsou provozovány občanským sdružením Gajdošské sdružení Pálava.
Naše stránky navštívilo již čtenářů. Tyto stránky jsou hostovány na serverech společnosti CESKYHOSTING.cz
Textová verze  | Grafická verze | RSS články | RSS aktuality